Notorické lhaní vede k rozpadu osobnosti
Vedoucí demokrati stále lžou. Lžou před volbami i po volbách. Kdo v demokracii nelže, ten se neprosadí. Demokrat lživě slibuje, následně lže o výsledcích své práce. Prochází mu to, protože celá společnost je prolhaná.
Demokrati vstupují do politiky kvůli svému osobnímu prosazení. Tomu nejlépe poslouží lež. Možná za socialismu někteří politici měli motivaci v budování socialistické vlasti. Nic podobného demokrati neznají. Hrají s voličem hru lží. Lež zajišťuje úspěch voličovi i volenému. Běžný volič řekne, že na místě politika by také lhal a kradl. V liberální demokracii z kruhu lží není cesta ven.
Už malé děti jsou vychovávány ve lži. Pravdou má být to, na čem se shodne většina. Pravda má spočívat jen v osobním úspěchu. Pravd je tolik, kolik je lidí. Už děti věří, že žijeme v nejlepším možném politickém systému. Tyto lži způsobí odtržení od reality. Věří se lžím a žije se ve lži. Systém lhaní vytvoří neprostupnou barieru směrem k pravdě. Lhář si vybere vhodné fakty a lživě je interpretuje. Z labyrintu lží není cestu ven.
Aristoteles si všiml, že i zločinec musí dodržovat morální pravidla. Když má fungovat zločinecká skupina, musí být spravedlivě dělen lup, lupiči se nesmí vzájemně obelhávat a pod. Jinak zločinecká skupina není úspěšná. Podle všeho už Fiala a spol. překročili tuto hranici. Lžou permanentně ostatním i sobě navzájem. Zločinecká skupina se jménem liberální demokracie jde ke dnu.
