Moudro o poučení se z dějin je populární pořád, každou chvíli ho někdo cituje. Když vezmu posledních 100 let v české kotlině, jen oficiálně se v ní vystřídalo 6 režimů: První a Druhá republika, Protektorát, poválečné období do převratu v únoru 1948, komunistický režim do převratu 1989, zastupitelská demokracie až dosud. Typicky režimy byly vůči svému bezprostřednímu předchůdci více či méně nepřátelské.
Objektivně, nezaujatě nalézt pořadí od nejlepšího k nejhoršímu nelze. Subjektivně by se o tom mohlo hlasovat v referendu. Referendum nebudu dělat, to přesahuje mé možnosti🙂 Vycházet ze svého subjektivního pohledu také nebudu. Každý čtenář má také svůj subjektivní pohled a mohl by oprávněně namítnout, ať vycházím z jeho, že ho to pak bude víc zajímat.
Naštěstí mi zbývá jeden přirozeně privilegovaný pohled: pohled posledního vítěze. Poslední vítěz, jak je známo, má vždy pravdu. Navíc má praktickou možnost – může se vyjadřovat ke svým předchůdcům. Zatímco oficiální názor některého staršího režimu na jiný po něm následující režim je trochu, nebo i hodně, spekulativní.
Podle oficiálních názorů současného režimu (pořady produkované veřejnoprávními médii, učebnice, apod.) bych přiřadil První republiku k dobrým režimům, Druhou nanejvýš někam mezi, Protektorát k jednoznačně špatným, období od války k převratu někam mezi, vládu komunistů ke špatným, a nakonec, sám sebe, pochopitelně k dobrým. Za posledních 100 let to po rocích je zhruba 19 + 29 = 48 let dobrý režim, 1 + 3 = 4 roky něco mezi, a 6 + 42 = 48 let špatný. Tedy téměř půlka doby špatné, a to ještě když jsme smířliví s „něčím mezi“.
Všechny režimy bez rozdílu se shodnou v tom, že obyvatelstvo nemá kolaborovat se špatným režimem. K tomu jsou však prakticky nezbytné specifické návyky a umění. Namátkou podezřívavost k masovým sdělovacím prostředkům, podezřívavost ke školní výuce, „čtení mezi řádky“, soukromý názor protichůdný k veřejně vyjadřovanému názoru, pokoutní výměna informací i věcí, dostatečně vyhovující přetvářka.
Jestli chcete mládež vychovat k vlastenectví, měli by jste s nimi procvičit i nedůvěřivost, lhaní, neposlušnost a nenápadnost. Statisticky vzato, mají tady slušnou šanci, že se jim to bude hodit. I přímo ve jménu nejvyšších ideálů! Za špatného režimu by bez těchto schopností a dovedností byli náchylnější k podvolení se režimu, nebo méně zdatní oponenti režimu. Navíc jim bez nich může hůř psychicky ublížit případný šok z reality, zklamání a zhnusení. V neposlední řadě se jim bez nich snadněji může stát, že je režim „semele“. A takové věci jim snad nepřejete…
Máte co říct k tématu? Máte zajímavé informace, nebo dobré tipy, kde je sehnat? Či dokonce umíte napsat článek? Pošlete nám ho!, rádi ho zveřejníme. Po identitě našich přispěvatelů nepátráme a jejich texty klidně zveřejníme i anonymně, nebo pod přezdívkou, necháváme na nich, jak si vyberou. Na zveřejnění jejich informačních zdrojů rovněž netrváme. Dobře víme, že v liberální demokracii to je se svobodou slova občas velmi podivné.
Zajímavá otázka: jak „objektivně“ posoudit cokoliv…? Můžeme se filozoficky přít po způsobech nazírání, volbě otázek či kritériích vyhodnocování, ale jen jednu věc nelze nijak „oddiskutovat“ – matematiku. Jde o tzv. čistou vědu, kde i chaos má svůj vyšší řád, a teorie pravděpodobnosti je na tom podobně. Tak si zkusme, jen tak cvičně, ten luxus, ponořit se částečně do řeči čísel, a porovnějme nám známé režimy – ten „komunistický, a ten postkomunistický, který se bůh ví proč nazývá demokracií, přestože by spíše seděl pojem od K. Kryla – DEMOKRATŮRA.
Za 34 let sametového teroru pod vedením nerozborné jednoty Chátry 77 a jejích pohunků máme (?): rozkradenou, zdevastovanou, zadluženou a zotročenou kolonii. Kdo nevěří, nechť si laskavě otevře ročenky ČSÚ, svodky MFČR nebo MPSV. Dlužíme skoro 4,5 bilionu (zatím co v roce 1990 jsme měli saldo cca 1,5 bilionu), polovina obyvatel této kolonie si kupuje svou vodu od zahraničních veksláků za předraženou cenu, svou el. energii lacino prodává vlastizrádná chátra do Německa, odkud si ji zpět kupujeme násobně předraženou (a to ani neopustí toto území), výhradně české firmy (s českými vlastníky, a platícími tady daně) bychom spočítali na prstech, dividendy, které opouští ročně tuto zemi, údajně činí ročně 350 mld., český průmysl, který měl zvuk po celém světě – neexistuje, zemědělství – zdecimováno, zdravotnictví – jen tunel pro farmakologickou lobby, justice – raději bez komentáře…, a politika? Krásně to vystihl opět K.Kryl: omezená suverenita. Zatím co oba režimy tu byly skoro stejně dlouho, ten současný toho krom rozkrádání mnoho nepředvedl. Od roku 1948, 3 roky po válce, začala výstavba ČSR (potažmo ČSSR), a to ještě „díky“ našim „spojencům“ na Západě, zejména GB a USA, které nás okradly o náš zlatý poklad, uloupený nacisty (jenž unikli díky GB, USA a V), jsme museli udělat měnovou reformu, protože podmiňovali vrácení našeho zlatého pokladu zaplacením výpalného po konfiskaci majetku nacistickým a kolaborantským zrůdičkám, které ovšem měli na Západě novou identitu a možnosti.
A přesto jsme dokázali postavit celá města, přehrady, dopravní i energetickou infrastrukturu, vybudovat průmysl, který měl dobrý zvuk po celém světě, byty zdarma byly stejnou samozřejmostí stejně jako novomanželské bezúročné půjčky, dokázali jsme vyrábět takřka vše, od šroubků po jaderné elektrárny, jako jediná suchozemská země na světě jsme měli i zaoceánskou plavbu (kterou pak rozkradl klaus se svým přítelem koženým, mj.), ale vynikali jsme i ve sportu díky štědrým dotacím a především nadšení všech, kteří se starali o mládež. Byli jsme vlastně takovým malým klenotem na mapě světa – 15 milionový stát, který rozhodně nehrál triangl ve světovém orchestru… A co ten současný režim? Žil dlouho z toho, co vydělali předci, plival na všem co mělo smysl a cenu, zničil fungující stát, ožebračil jeho lid, zadlužil ho a uvrhl do bídy nejen ekonomické, ale především do bídy mravní, ze které se budeme dostávat po generace, než poslední havloidní pohrobek vymře po meči, a historie se bude zase vykládat dle skutečnosti, a nikoliv dle ohnutých hřbetů lokajů, kteří se musí vlísávat do bruselsko-washingtonských řití.
Ale zpět k matematice: jednoduchá úvaha – komunisté, ti původní, začínali v rozbořené zemi po válce, kterou ještě tři roky drancovali předváleční kapitalisté, a přesto dokázali zanechat tuto zemi v relativním blahobytu a hlavně bez dluhů. Postkomunisté (např. PePa, klaus, tošovský a další verbež), kteří se účastnili převratu na různých stranách šachovnice, dokázali za skoro stejnou dobu vše vybudované zničit – čísla hovoří za vše.
Takže co bychom doporučili ke studiu a k zapamatování? Vše! A hezky i s těmi čísly, protože ty se nedají „okecávat“… Až se jednou budou naši potomci ptát, co jsme dělali, a proč jsme nechali zajít tyto lumpy tak daleko, můžeme se jen vymlouvat, že jsme jim věřili, že jsme jim dali v dobré víře tu největší moc – moc nad námi – svou důvěru, a nepožadovali žádné zúčtování. Bylo to naivní? Ano, ale důvěra je mocná zbraň, a kdo ji zneužije, zaplatí za to cenu nejvyšší…