Kolik Čechů skutečně zahynulo během druhé světové války?

Sdílet
  • 6
  •  
  •  
  •  
  •  

Dnes slavíme výročí konce druhé světové války. To nás, kromě vzpomínky na její oběti, musí vést i ke snaze o objektivní pohled na naši historii.

Naší dnešní otázkou je, kolik vlastně skutečně zahynulo za druhé světové války Čechů? Oficiální historiografie uvádí číslo 365 tisíc občanů Československa. Některá novější díla upřesňují počet na cca 90 tisíc Čechů a 277 tisíc obětí tzv. holocaustu, čímž je pravděpodobně myšlena židovská národnost, byť v ní mohou být zahrnuti i Cikáni, pobývající na území CR, kteří rovněž skončili ve vyhlazovacích táborech nacistické třetí říše. V případě Cikánů se jednalo o několik tisíc osob, celkově sice census z roku 1930 uváděl celkový počet Cikánů na 32 tisíc, ale většina z nich žila na území Slovenska.

Z těch 90 tisíc etnických Čechů, kteří zahynuli v době protektorátu byla 1/3 vojáci aktivně bojující proti nacistům na různých bojištích 2. světové války, 2/3 pak tvořili civilisté – většinou aktivní odbojáři. To zcela popírá módní „pravdoláskařskou“ propagandu o Češích kolaborantech s nacisty, neboť počet popravených odbojářů a padlých vojáků byl poměrně daleko vyšší než u jiných evropských národů (Francouzi, Holanďané, Norové, Dánové atd).

Otázkou zůstává, jak moc lze za české oběti nacistického řádění pokládat ony oběti holocaustu. V případě Cikánů je odpověď zřejmá – předváleční Cikáni se za Čechy nepovažovali. Porstě se najednou ocitli v novém státě. Složitější je otázka v případě Židů. Podle všeho se zdá, že předváleční Židé se za Čechy spíš nepovažovali a to přesto, že předválečné Československo jim bylo velmi výrazně nakloněno. Především v osobě prezidenta Masaryka, který proslul obhajobou obviněného Žida Hilsnera v případě vraždy mladé české dívky A. Hrůzové v obci Polná (tzv. Hilsneriáda) a v době svého výkonu prezidentské funkce byl Židům velmi nakloněn. Většina Židů v předválečném Československu mluvila bud německy, nebo jidiš (Slovenko, Zakarpatská Ukrajina) a k Čechům měla spíš zdrženlivý vztah (viz. pohrdlivé označení gojim). Zajímavé ale je, že se Židé nehlásili masově ani k židovské národnosti. Tomu ostatně nasvědčují i výsledky oficiálních censů z let 1921 a  1930 (kdy se Židé mohli přihlásit k židovské národnosti bez ohledu na znalost, či neznalost, hebrejštiny)

Rok 1921 1930 1950 1961
Počet Židů 35,6 tis 37 tisíc 160 tis 134 tis


Z výše uvedených čísel je patrné, že většina z oněch ca 270 tisíc Židů, kteří měli později zahynout ve vyhlazovacích táborech, se k židovské národnosti, ale ani československé (české) nehlásila a podle všeho se tedy hlásila k národnosti německé a na Slovensku pravděpodobně k maďarské národnosti (na základě jazykové příslušnosti). Důvod byl podle všeho prostý, mnozí neuměli dobře česky a jejich prvním jazykem byla němčina, nebo maďarština. Dalším faktorem mohlo být, že po vzniku Československa v roce 1918 se najednou německy mluvící obyvatelstvo (bez ohledu na to, zda to byli Němci, nebo Židé) ztratilo své privilegované postavení z dob Rakouska-Uherska, kdy němčina a příslušnost k německy mluvící vrstvě prostě byla výhodou. Proto také zpočátku německy mluvící obyvatelstvo nemělo k novém Československu příliš pozitivní vztah a u německé menšiny postupně došlo k úplnému odcizení ve 30. letech po nástupu A. Hitlera k moci.

Další indikací je fakt, že většina předválečných autorů, umělců židovského původu psala svá díla v němčině. Viz třeba F. Kavka (das Schloss, der Process atd). A skutečnost, že většina židovských novin za první republiky rovněž vycházela v němčině (Prager Presse, Prager Tagblatt). Odvolat se rovněž můžeme i na židovské autory poválečného holocaustu (třeba S. Wiesenthal), kteří o v CSR (protektorátu) žijích Židech mluvili jako o těch, kteří mluvili po generace nejčistější němčinou.

Můžeme se sice domnívat, že mnoho v CSR žijících Židů nalezlo k českému státu mnohem bližší vztah těsně před obsazením CSR nacisty, ale přesné indikace bohužel k dispozici nemáme. Je ale faktem, že se mnozí aktivně zapojili do boje proti nacistům a vystupovali většinou jako Čechoslováci. To jak na Západě (Francie a Anglie), tak především v bývalém SSSR. Nepochybně řada z nich projevila velkou osobní statečnost a položila v boji proti nacismu své životy. (Z historických pramenů není zcela jasné, kam jsou tito padlí vojáci zahrnuti. Zda do obětí holocaustu, či do padlých vojáků zahraničních armád)

V souvislosti se studie příslušných pramenů rovněž stojí za povšimnutí  obrovský nárůst počtu Židů v roce 1950 v CSR. Ačkoliv většina z nich podle oficiálních zdrojů zahynula v nacistických vyhlazovacích táborech na území Polska. Například v roce 1950 se k židovské národnosti hlásilo 160 tisíc Židů a v roce 1961 ještě 134 tisíc (viz census 1950 a 1961). Tahle nejasnost by rozhodně stála za vysvětlení. Bud druhou světovou válku přežilo výrazně víc Židů, než udává oficiální historiografie (například formou ukrytí mezi českým a slovenským obyvatelstvem apod.), či došlo k nějaké imigraci Židů do CR po roce 1945 (viz třeba přesun ca 300 tisíc polských židovských rodin přes české území v letech 1948-51 na Západ a do Palestiny), nebo jsou údaje o obětích nesprávné. Bohužel bychom se, byť věcně podloženou historickou polemikou, dnes vystavovali nebezpečí trestního stíhání (zákon o popíráni genocidia nedovoluje jinou než oficiální interpretaci této historické otázky. Zákon navrhlo a prosadilo duo M. Benda a J. Payne z ODS v roce 2000). Proto necháváme na každém čtenáři, aby si zkusil odpovědět na tuto otázku sám! Varujeme ale před příliš veřejnou debatou, protože liberální demokratický režim si v tomto případě umí vždy poradit, viz například závěr soudního „znalce“ při procesu s A. Bartošem předsedou Národní demokracie, kdy znalcovo „máte sice pravdu, ale je to nevyvážené“ snad jednou vejde do síně hanby tzv. „liberální demokracie“, neboť podobné omezování svobody slova a projevu je urážkou především všech židovských obětí nacistického řádění.  Jako by nějaká pravdivá historická událost potřebovala mít oporu v zákonech omezující její objektivní zkoumání!

Závěrem tedy můžeme shrnout, že 90 tisíc statečných českých mužů a žen položilo oběť nejvyšší v boji proti nacistickým okupantům a proto by jsme neměli na jejich památku zapomínat a vylhanou protičeskou propagandu o “českých kolaborantech s nacisty” rozhodně odmítat! Stejně tak s úctou vzpomínáme na všechny další oběti nacistického řádění, bez ohledu na jejich původ a národnost a obzvláště pak těch, kteří položili život při osvobození naší vlasti a je nám jedno zda přišli z Východu, nebo Západu a nebo zde žili. Čest jejich památce!

A. Fišer a Tomáš M.


Sdílet
  • 6
  •  
  •  
  •  
  •