Před 20 lety byl v ČR zaveden první zákon omezující svobodu slova: „popírání holokaustu“. Jeho autoři jsou na to dodnes hrdí

Letos si připomínáme smutné výročí, kdy v roce 2000 byly podle návrhu poslanců ODS J. Payneho (nyní Svobodní) a M. Bendy (stále ODS) přijaty paragrafy 260 a 261 (dle tehdejšího číslování) Trestního zákoníku, tzv. „zpochybňování holokaustu“. Ten zaváděl trestní sankci za jiný než oficiální výklad historie židovského holokaustu (tedy nepíše se tam konkrétně o židovském holokaustu, ale v soudní praxi je využíván v podstatě jen na to). Dosah tohoto zákona byl ale mnohem širší. De facto znemožnil kritiku příslušníků židovské menšiny jako takové, protože vše mohlo být vykládáno jako „antisemitismus“ a „popírání holocaustu“. Dále to otevřelo dveře pro další omezování slova za „podněcování“, „hanobení“, atd. To se projevuje do dnešních dnů,kdy si česká liberální demokracie v omezování svobody slova v ničem nezadá s totalitními režimy. Stačí se jen podívat na gumové paragrafy jako:

§355 Hanobení národa, etnické skupiny, rasy a přesvědčení

§ 356 Podněcování k nenávisti vůči skupině osob nebo k omezování jejich práv a svobod

§ 365 Schvalování trestného činu

§ 404 Projev sympatií k hnutí směřujícímu k potlačení práv a svobod člověka

§ 405 Popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování genocidy

§ 407 Podněcování k útočné válce („Překvapivě“ ho sami na sebe humanitární bombarďáci nepoužili.)

Před 20 lety bylo uzákoněno, že se nesmíte veřejně podivovat nad případnými nesrovnalostmi v dějinách židovského holokaustu. Uvedu příklad: Před 35 lety byl oficiální výklad počtu židovských obětí koncentračního tábora Osvětim stanoven na 4 miliony. V roce 1990 došlo k záhadnému snížení na 1,4 mil., a nyní již izraelská media hovoří „pouze“ o 1,1 mil. obětí. Jenže oficiální celkové číslo obětí židovského holocaustu je stále 6 milionů. Na místě by byla debata, zda ty oběti zahynuly někde jinde (například při popravách prováděných tzv. Einzatzgruppen), zda byla chyba v odhadu celkového počtu obětí apod. Jenže to není dovoleno. Zkuste nad tím vyjádřit veřejný údiv, a hned se stanete předmětem trestního stíhání, přičemž odsouzení je skoro jisté. Na nějaké vaše argumenty nebude soud brát zřetel. Předseda opoziční Národní demokracie A. B. Bartoš by mohl vyprávět…

Co autory těchto totalitních zákonů – omezování svobody slova je vždy totalitní praktika – motivovalo? Podle informací z vlasteneckých kruhů jsou oba pánové židovského původu a jejich motivace tedy byla získat privilegované postavení pro celou svou menšinu. To bohužel nejsem schopen potvrdit, je na čtenáři, aby si sám udělal úsudek. Dle vlastních slov jsou ale oba pánové na svůj počin dodnes hrdí a nelitují toho.

Zákon staví většinové Čechy v jejich vlastní zemi do pozice druhořadého člověka

Pokud například by nějaký Čech urazil (byť třeba jen náznakem, nebo ve fantazii oznamovatele či vyšetřovatele) dejme tomu příslušníka nějaké vyvolené menšiny, tak mu hned nad hlavou tancuje hejno paragrafů. (Paradoxně, kdyby urazil třeba Poláka, Maďara, nebo Rusa, tak se mu nestane nic! Proto je zcela na místě mluvit o vyvolených menšinách.) Pokud ale nějaký příslušník vyvolené menšiny urazí etnického Čecha, tak se vždy jedná o „svobodu projevu“ a žádné policejní či soudní popotahování ho nečeká. (Naopak mediální mainstream bude ještě pochvalně mručet, jak to dotyčný těm „náckům, homofobům, atd.“ Čechům nandal.

Nebo pokud by snad nějaký student byť i omylem uvedl jiné číslo v počtu židovských obětí tzv. holokaustu, než ono oficiální, vystavuje se riziku odnětí svobody až na 3 roky. Jako by pravdivé historické události potřebovaly být vynucovány trestním zákonem!! Mimochodem, staré německé přísloví říká: „Jen lež potřebuje oporu z berliček paragrafů, pravda dokáže stát sama o sobě.“ Jen připomínáme zkušenosti z totalitních nacistických a komunistických dob, že když je potřeba popis některých historických událostí určovat hrozbou trestního zákona, pak to je s jejich pravdivostí většinou nanejvýš pochybné. Zajímavé je, že kdyby někdo udělal totéž v případě Arménů, Rusů apod., tak se mu nestane nic.

A. Fišer