O (nejen) českém školství, podkopávaném inkluzí na jedné straně, a zapleveleném nesmyslnou látkou z repertoáru politické korektnosti na druhé, jste předpokládám už slyšeli. Ke zhodnocení stavu, a možností napravení školství (to se jen tak brzy nestane), nebo minimalizování škodlivých dopadů školství na své dítě (v tom mají rodiče velmi individuální možnosti, občas větší, než si myslí), prospěje podívat se na otázku vzdělávání z odstupu. Nechť nám poslouží 2 citáty:
„Výchova, právě tak jako charita, se dnes stala téměř ve všech zemích záležitostí státu. Stát přijímá a často i bere děti z náruče jejich matek a svěřuje je svým zaměstnancům; snaží se v každé generaci podněcovat určité city a vštěpovat jí ideje. Ve studiu panuje uniformita právě tak jako ve všem ostatním; rozmanitost stejně jako svoboda každým dnem mizí.“
To napsal roku 1838 (sic) fransouzský diplomat a sociolog (později politik) Alexis de Tocqueville v knize Demokracie v Americe II, 4. část, v první čtvrtině kapitoly V. (Jestli jste zvědaví, nebyl antidemokrat.) Nejspíš měl příležitost pozorovat rozdíly mezi státem centralizovaným vzděláváním, čím dál častěji jediným, které žáci zažili, a soukromými vychovateli a učiteli šlechticů a boháčů, ještě pořád ne výjimečným úkazem.
„Vzdělat se všichni musíme sami. Funkce skutečné školy je předat, v co možná nejmladším věku, základy které se nelze snadno naučit bez učitele: jazyk, matematiku, a vědeckou metodu (na to je potřeba poměrně dobrá laboratoř). Takto [intelektuálně] vybavená mládež se potom může naučit, cokoli chce znát. Čas ve škole je skutečně plýtván předměty jako literatura, dějepis, „sociologie,“ atd., jenž může zvládnout každý, kdo je ochotný přečíst potřebné knihy.“
Napsáno v srpnu 1990 americkým (tehdy už emeritním) profesorem klasické filologie, španělštiny a italštiny Revilem P. Oliverem. (Aby jste si třeba nemysleli, že byl fachidiot ve slonovinové věži, než se stal profesorem, pracoval v soukromém sektoru ve vydavatelství, potom za 2. světové války úspěšně vedl jedno zpravodajské oddělení ministerstva obrany, což by těžko mohl bez určitého selského rozumu a skepticizmu.)
Co si z toho vzít?
1) Kdybychom měli osobní zkušenosti z necentralizované výuky třeba na začátku 19. století, asi by nás obzvlášť v humanitních předmětech jímala závrať, k jakému zglajchšaltování myšlení to dotáhlo dnešní veřejné školství.
2) Ke vzdělání dětí není nezbytné žádné kouzlo, co je přístupné jedině čarodějům ve školách. Nejjednodušší způsob, jak uchránit dítě před poškozením multikulturním, politicky korektním školstvím, je individuální vzdělávání v rámci zákonů. Je jasné, že pro spoustu rodin je to finančně (protože pro dospělé časově) neúnosné. A také bez chození kolem horké kaše napíši, že někteří dospělí by to nezvládli kvůli své vlastní neinteligentnosti, nebo nekázni. Na druhou stranu, ti kdo mohou, tak si tak víc užijí své dítě (vnouče, apod.), a zmenší nebezpečí, že se jim později svým životním názorem odcizí. Rodiny, které nemohou individuálně vzdělávat své děti, by se měli snažit o kompromis, že se budou dítěte pravidelně ptát, co bylo ve škole, a korigovat školní propagandu. V neposlední řadě by si měli dobře zjistit, co za školy jsou v jejich dosahu (dopravou, i případně finančně, pokud dobře vypadá nějaká soukromá), a vybrat pro své dítě tu nejlepší (nejmenší zlo).
Vlastence nebo nacionalistu, který pasivně nechá své dítě napospas školství, nejde brát vážně. Samozřejmě to jsou starosti, a mnohdy i výdaje, navíc. Přece režim se snaží svádět své odpůrce pohodlím, společenským statutem, a dalšími lákavými věcmi. Neukazuji skvělé řešení vhodné pro všechny, protože takové asi ani neexistuje. Nakonec; ať si nikdo nemyslí, že starost o nezkažené vzdělání svého dítě nahradí nadáváním na sluníčkářské učitelky, neziskovky, politiky, siláckými řečmi o vyházení z oken, tím leda předvede svou neschopnost. Protože i kdyby se „dlouhý pochod institucemi“ obrátil zítra (a není žádný důvod věřit, že se to stane), bude trvat léta, než se školství vzpamatuje, a mezitím jeho dítěti vymývá mozek.
Kdyby to náhodou četl lepšočlověk, ještě zdůrazním, že pánové, které jsem citoval, měli vzdělání a kariéry, o jakých se velké většině lepšolidí (a lidí vůbec) bude leda zdát.
Daniel Roubíček
Máte co říct k tématu? Máte zajímavé informace, nebo dobré tipy, kde je sehnat? Či dokonce umíte napsat článek? Pošlete nám ho!, rádi ho zveřejníme. Po identitě našich přispěvatelů nepátráme a jejich texty klidně zveřejníme i anonymně, nebo pod přezdívkou, necháváme na nich, jak si vyberou. Na zveřejnění jejich informačních zdrojů rovněž netrváme. Dobře víme, že v liberální demokracii to je se svobodou slova občas velmi podivné.