Překlad textu Debunking A Century of War Lies [do češtiny Odhalení století válečných lží, pozn. př.] vydaného na americké stránce National Vanguard [do češtiny Národní předvoj], všechny odkazy na zdroje jsou v něm.
Jak Washingtonský režim, židovští manipulátoři, ambiciózní psychopati a další lhali, aby umožnili své vraždy nespočetných milionů.
Úvod od Davida Simse
Měli by jste vždy být velmi nedůvěřiví, když vaše vláda žádá válku. Její důvody jsou velice pravděpodobně lživé. Vlády jsou chroničtí lháři. Téměř všechno, co nějaká vláda řekne o nezbytnosti války, když nejsou narušovány hranice její země, je obvykle lež.
Jestli věříte takovým lžím, jste lehkověrné naivky. Jestli předstíráte, že jim věříte, jste komplicové vraždy.
Je jen velmi málo důvodů pro vaší zemi, aby šla do války, když její území nebylo napadeno.
Na druhou stranu, když území vaší země bylo napadeno, je opak pravdou. Jakékoli důvody předkládané veřejnosti k nejití do války jsou, v tomhle případě, lži.
V moderní době „demokracie“ a armád dobrovolníků, aby se „národ shromáždil kolem vlajky“ a veřejnost motivovala k boji, k válce nutná záminka.
I. Světová válka
Roku 1915 byl britský zaoceánský parník Lusitania na cestě z New Yorku do Liverpoolu potopen německou ponorkou 11 mil od pobřeží Irska. Potopení lodi, jehož výsledkem byla smrt 128 ze 139 Američanů na palubě, se stalo symbolem německého zla a pomohlo psychologicky připravit americkou veřejnost k následnému vstupu do války. Jenže každá stránka příběhu Lusitanie – tak, jak byla předložena veřejnosti – byla záměrná lež, nebo lež zamlčením.
Loď nebyla čistě civilní, přepravující 3813 40-ti librových (nechlazených) kontejnerů sýru a 696 kontejnerů másla, jak tvrdilo oficiální prohlášení, ale střelnou bavlnu [nitrocelulózu], ve shodě s uvedeným cílem lodi: Ústav testování zbraní královského námořnictva.
Nebyla potopená německou ponorkou, ale následnými výbuchy munice, kterou loď (nelegálně) vezla.
Nebyla obětí zbabělého překvapivého německého útoku (německé velvyslanectví umístilo varovná upozornění o Lusitanii v 50 amerických novinách hned vedle jízdních řádů Cunardovy firmy [provozovatel Lusitanie].
A tehdejší americký velvyslanec v Anglii, Walter Hines Page, napsal svému synovi 5 dní před potopením lodi, ptaje se: „Jestli britský parník plný amerických pasažérů bude vyhozen do vzduchu, co bude dělat Strýček Sam? To je, co se stane.“
Takže jak bylo oficiální pokrytí onoho incidentu uzavřeno? Že zbabělí Němci provedli proradný, nečekaný útok na nevinou loď, samozřejmě. A zbytek, jak se říká, je historie.
II. Světová válka
O trochu víc něž 20 let později vstup Ameriky do války nastal, když Japonci zaútočili na Pearl Harbor v prosinci 1941, a zabili při tom přes 2400 Američanů ve vojenské službě a civilistů. Jenže měl daleko k nevyprovokovanému nečekanému útoku, jak by oficiální vládou schválený dějepis chtěl, aby jste věřili, Pearl Harboru je nejlépe rozumět jako spiknutí k motivování americké veřejnosti k pro válku skrze vyprovokování a následné umožnění japonského úderu na americké cíle.
To ani není kontroverzní myšlenka; tak tomu běžně bylo rozuměno a o tom diskutováno mnohými v Rooseveltově tehdejší vládě. Henry Stimson, americký ministr války, zaznamenal ve svém deníku, že mu jen týden před útokem prezident Roosevelt řekl „pravděpodobně na nás bude zaútočeno možná (už v) pondělí“, a pak si vyžádal Stimsonovu radu „jak bychom je [Japonce] měli dostat do pozice, aby vypálili první výstřel, bez toho, abychom dopustili příliš mnoho nebezpečí pro nás.“ Kolem toho času Roosevelt poslal zprávu všem vojenským velitelům oznamující „Spojené státy si přejí, aby první otevřený čin provedlo Japonsko.“ Roosevelt a židovská a pro-komunistická klika, jenž ho obklopovala, byli dychtiví dostat Ameriku do války proti Německu, ale americká veřejnost byla pevně proti tomu. Vyprovokování útoku Japonska, německého spojence, byl způsob, jak změnit smýšlení veřejnosti.
Tak jak F. D. Roosevelt a jeho vláda vyprovokovali Japonce k zaútočení?
Koncem roku 1940 Roosevelt rozkázal, aby flotila Spojených států byla přemístěna ze San Pedra do Pearl Harboru. Rozkaz rozzlobil admirála Jamese Richardsona, velitele americké flotily, který si hořce stěžoval FDR na nesmyslné rozhodnutí: Zanechalo flotilu otevřenou útoku ze všech stran, vytvořilo 2000 mil dlouhý řetěz zásobování zranitelný vůči narušování, a naměstnalo lodě dohromady v Pearl Harboru, kde budou snadný terč v případě bombového nebo torpédového náletu. FDR, který nedokázal na tyto námitky nic říct, pokračoval v plánu a zbavil Richardsona velení.
Pak v červnu 1941 ministr zahraničí Harold Ickes napsal memorandum radící FDR uvalit embargo na Japonsko na ropu, aby je popíchnul do války: „Z embarga ropy na Japonsko se může vyvinout situace, jaká by udělala nejen možné, ale snadné dostat se do této války účinným způsobem.“ Roosevelt pokračoval následující týdny s příkazem zabavit japonská aktiva v Americe a vpodstatě zabránit Japonsku kupovat velmi potřebnou americkou ropu, která tehdy činila 80% japonských dovozů ropy.
Provokace měly svůj zamýšlený účinek, a Američané poslouchali Japonskéh přípravy na válku přes rádio. Obdrželi varování o bezprostředně hrozícím útoku od diplomatů a vojenských atašé. Útok byl dokonce předvídán [havajskými novinami] Honolulu Advertiser dny předtím, než se stal. Ale všechna tahle varování byla ignorována. Ještě dnes, skoro 80 let po těch událostech, jsou nalézány další nové dokumenty a memoranda, ukazující víc varování, co Roosevelt a jeho vláda úmyslně ignorovali při vběhnutí do útoku.
FDR se splnilo jeho přání. Japonský útok byl úspěšný: 2400 američanů zahynulo, a pobouřený národ odpověděl shromážděním se kolem vlajky a skočil nadšeně do války.
Ani Japonci sami, co se týká prolhání se do války, nebyli neviní. 10 let před Pearl Harborem, v roce 1931, Japonsko hledalo záminku k invazi do Mandžuska. 18. září toho roku nadporučík Imperiální japonské armády odpálil malé množství TNT na Japonskem vlastněné železniční trati v Mandžuském městě Mukdenu. Činu byl sveden na Čínské disidenty a využit k ospravedlnění invaze a okupace Mandžuska. Když byla ta lež později odhalena, jiné státy se Japonska diplomaticky stranily a Japonsko bylo donuceno se stáhnout ze Společnosti národů.
Korejská válka
Společnost národů se rozpadla přesně kvůli své neschopnosti zabránit 2. světové válce. Její následnická organizace, OSN, se zapletla se svými vlastními válečnými lžmi krátce po svém vytvoření, aby zajistila, že jí nepotká stejný osud.
Korejská válka, vedená pod vlajkou OSN a prodávaná veřejnosti jako ctnostná mise k záchraně Jihu před komunistickou agresí Severu, vypadala na první pohled jako válka, co se nikdy neměla stát. Rozdělení Koreje na Sever a Jih nebylo ústrojné rozhodnutí korejského lidu, ale plán, co měl původ v článku z roku 1944 ve Foreign Affairs [Zahraniční věci], časopisu Rady pro zahraniční vztahy, který navrhoval rozdělení země a vzetí její správy do rukou Spojenců, včetně Sovětů. Když nově založená OSN uvedla tento plán do chodu v roce 1945, Korea byla od stolu rozdělena podle 38. rovnoběžky tak, že Spojené státy spravovaly jih, a Sovjetský svaz sever.
Ani válka samotná nebyla výsledkem ústrojného rozhodnutí korejského lidu. Roku 1949, Owen Lattimore, člen Carnegiem a Rockefellerem placeného Institutu pro tichomořské vztahy a poradce ministerstva zahraničí na východoasijské záležitosti napsal: „Jižní Korea by se měla nechala padnout, ale aby to nevypadalo, že jsme to chtěli.“ V řeči v Národním tiskovém klubu následující rok ministr zahraničí Dean Acheson dal Koreu ven z amerického „pacifického obranného perimetru“, a prohlásil, že jakýkoli útok, k němuž dojde mimo perimetr, by měl být řešen „pod chartou OSN.“ Severní Korejci, těžce opevnění a vybavení Sovjetskou vojenskou pomocí, to pochopili tak, že mají zelenou, a vtrhli na jih.
Válka začala 27. června 1950, když rada bezpečnosti OSN schválila rezoluci žádající členy o poskytnutí vojenské asistence „k obnovení mezinárodního míru a bezpečnosti v oblasti.“Sovjetský svaz, člen rady s právem veta, mohl rezoluci vetovat a zabránit OSN zapojit se do války, jenže se volby vůbec neúčastnil [zrovna bojkotoval radu a události šly rychle].
Když generál MacArthur, vedoucí síly OSN, dokázal odrazit Sever až k Čínské hranici, bylo mu zabráněno v dokončení mise Trumanem, který nepovolil žádnou operaci severně od Sovjety držené 38. rovnoběžky, kromě případu, že by nebylo riziko střetnutí s čínskými nebo sovjetskými silami. Mac Arthur, šokovaný tímto vývojem, napsal v dopise v pozdějších letech: „Takové omezení na využití dostupné vojenské síly k odpuzení nepřátelského útoku nemělo v naší vlastní historii precedent, nebo nakolik vím, ani v historii světa. … Pro mě to jasně předznamenalo tragickou situaci, která se od té doby vyvinula a nechala mě s pocitem šoku, jaký jsem nikdy předtím nezažil v dlouhém životě nacpaném výbušnými reakcemi a závažnými nebezpečími.“
Na konec, krvavý korejský konflikt neskončil mírovou smlouvou, ale příměřím. Ne znovusjednocením Korejského poloostrova, ale zřízením demilitarizované zóny k udržení jich oddělených. Téměř 3 miliony civilistů zahynulo při bojích, a země byla roztrhaná na kusy, všechno ve jménu vojenské akce pod vlajkou OSN, co především nikdy do války neměla eskalovat.
Vietnamská válka
V srpnu 1964 byl prezident Johnson zamyšlený nad hledáním záminky k ospravedlnění formální eskalace americké vojenské účasti ve Vietnamu. Záminka přišla 2.srpna, když USS Maddox, torpédoborec údajně na mírové misi v mezinárodních vodách, ohlásil překvapivý útok od Severovietnamského torpédového člunu v Tonkinském zálivu. Jen 2 dny později ohlásil další útok. Johnson odpověděl posláním odvetných úderů a podepsáním rezoluce Tonkinského zálivu, čímž formálně zahájil vietnamskou válku.
Roky později se ukázalo, že příběh o Maddoxu byl také spleť lží. Maddox neplul mírově, hledíce si sebe, poblíž vietnamských vod; byl součástí tajné kampaně elektronického boje pomáhající Jihovietnamcům v provádění útoků na Sever. Nebyl 2. srpna napaden z ničeho nic, jak bylo původně hlášeno, ale ve skutečnosti vystřelil první. A jak dokonce uvedla vlastní vnitřní publikace NSA [jedna ze špionážních služeb USA], zpřístupněná veřejnosti po 40 letech od incidentu, druhý útok 4. srpna se ani vůbec nestal.
Tohle jsou však pouhé detaily, a, stejně jako fakta o Lusitánii a Pearl Harboru, tyto detaily byly potlačeny dost dlouho na to, aby ona událost měla svůj zamýšlený účinek: naladit veřejnost pro válku.
Šestidenní válka
Šestidenní válka v roce 1967 mezi Izraelem, a Egyptem, Sýrií a Jordánskem, je další příklad války ospravedlněné důvody, jenž byly později odhaleny jako lži.
Když Izrael spustil útok na Egyptská letiště ráno 5. června, původně tvrdili že to byl obranný úder a že Egypt zaútočil první. Jenže to byla snadno vyvrácená lež, a to tvrzení bylo rychle opuštěno.
Potom tvrdili, že útok byl „preventivní sebeobrana“ a že Egypt a jeho arabští spojenci připravovali útok na Izrael. Ale víc Izraelských hodnostářů, včetně Jicchaka Rabina, později přiznalo, že Egypt nechystal válku, ani o ní nestál.
K tomu, v nejohavnějším incidentu ze všech, zkusil Izrael zatáhnout Ameriku do války útokem na USS Liberty, loď technického průzkumu Spojených států shromažďující informace kousek od egyptských výsostných vod v době války. Útok, vedený izraelskými stíhačkami a torpédovými čluny, byl vytrvalý. Liberty byla opakovaně postřelována a torpédována, když posádka vysílala nouzová volání a dokonce vyvěsila velkou americkou vlajku, takže nemohlo být pochyb o jejich identitě.
Izraelský útok byl nakonec po hodině a půl odvolán. Izrael, přistižen při očividném pokusu potopit americkou loď, poskytl „omluvu“ za „spletení si“ identity lodě. Ale to nebylo spletení se. V roce 2007 NSA odtajnila zachycená vysílání potvrzující, že Izraelci věděli, že útočí na americkou loď, ne egyptskou, jak tvrdila jejich krycí historka.
Dokonce i mainstreamoví historici dnes popisují izraelský útok na Liberty jako „troufalý podnik Izraele padělat egyptský útok na americkou špionážní loď, a tak poskytnout Americe důvod k oficiálnímu vstupu do války proti Egyptu.“ Ale incident byl brzy odklizen do paměťové díry [narážka na Orwellův román 1984], a do dnešního dne je Šestidenní válka zpodobňována jako čin „preventivní sebeobrany“ udatných Izraelců proti zbabělým arabským agresorům.
I. Válka v zálivu
Mezitím se do 90. let po-Vietnamská veřejnost stávala čím dál víc obezřetnější ke svolávání do války v dalekých koutech světa v zemích, o jakých mnozí nikdy neslyšeli. A tak se stalo v 1990, když politici a jejich vodiči z hlubokého státu potřebovali motivovat americkou veřejnost k válčení proti Iráku (údajně kvůli jeho invazi do Kuvajtu), že doslova najali PR-firmu k nakrmení obyčejných Američanů ještě drzejší snůškou lží.
Nejslavnější z těchto lží se točila kolem Najry, „mladé kuvajtské dívky“ která roznítila mezinárodní novinové titulky svým šokujícím svědectvím před Kongresovým podvýborem [český parlament obdobu amerického „Congressional caucus“ nemá, zjednodušeně přeloženo jako podvýbor] pro lidská práva v říjnu 1990. V slzami promáčené řeči řekla drásavý příběh hrůz páchaných iráckými vojáky, jimž byla svědkem v kuvajtské nemocnici, kde jako dobrovolnice pracovala.
NAJRA: „Pracovala jsem jako dobrovolnice v Aladeinské nemocnici se 12 dalšími ženami, které také chtěly pomoci. Byla jsem nejmladší dobrovolnice. Ostatní ženy byly staré od 20 do 30 let. Když jsem tam byla, viděla jsem do nemocnice přijít irácké vojáky s puškami. Vyndali děti z inkubátorů…vzali inkubátory a nechali děti umřít na studené podlaze!“
Je těžké pochopit dnes, jak důležité toto svědectví bylo pro udání tónu debaty o tom, jestli má Amerika poslat vojenské síly na obranu Kuvajtu. Bylo napjatě oznámeno ve večerních zprávách a bylo opakováno prezidentem Bushem ne jednou nebo dvakrát, ale v šesti různých časech při přípravě k válce.
GEORGE H. W. BUSH: „…děti vytažené z inkubátorů a poházené jako dříví po podlaze…„
GEORGE H. W. BUSH: „…a měli děti v inkubátorech, a byly vyhozeny z inkubátorů, aby Kuvajt mohl být systematicky zničen.„
Potom, když rezoluce o Válce v zálivu procházela sněmovnou, inkubátorový příběh byl použit v parlamentu:
POSLANEC HENRY HYDE: „Nyní je čas zarazit agresi tohoto nemilosrdného diktátora, jehož vojáci bajonety bodali těhotné ženy a vyrvali děti z jejich inkubátorů v Kuvajtu.“
A pak znovu v senátu. V hlasování to bylo schváleno a bojové operace formálně začaly v lednu 1991.
Jediný problém? „Najra“ nebyla jen tak nějaká Kuvajtská dívka, ale jak objevilo následné vyšetřování CBC [kanadská rádiová a televizní společnost], byla to Najra Al-Sabahová, dcera kuvajtského velvyslance v USA Sauda Al-Sabaha. Její „svědectví“ pro ni napsala firma Hill & Knowlton, PR-agentura [někdo si možná vzpomene na film Vrtěti psem] najatá nastrčenou organizací „Občané pro svobodný Kuvajt“, sponzorovanou kuvajtskou vládou, aby pomohla „prodat“ Válku v zálivu. A co Kongresový podvýbor pro lidská práva, který uspořádal slyšení, na němž Najra podala své „svědectví“? Později bylo zjištěno, že ho dala dohromady firma Hill & Knowlton.
II. Válka v zálivu
Jak každý dnes už ví, 2. válka v zálivu v roce 2003 byla také založena na lžích. Všichni pamatujeme lži o Sadámových zbraních hromadného ničení, a způsob, jak ten příběh byl „prodán“ veřejnosti Colinem Powellem v OSN. Jenže nyní to byla média, co se ujala hlavní role v kampani „prodat“ válku veřejnosti.
New York Times [noviny] šly v čele, s teď již neblaze proslulou zprávou Judithy Millerové o iráckých zbraních hromadného ničení. Nyní už se ví, že byla založená na nepravdivých informacích od nedůvěryhodných zdrojů, ale zbytek médií rychle následoval, s Nočními zprávami NBC tázajícími se „jaké nebezpečí přesně představuje Irák a jeho zbraně hromadného ničení pro Ameriku“ a [časopisem] Time debatujícím jestli Husajn „projevuje upřímnou snahu zlikvidovat irácké zbraně hromadného ničení“. Zprávy o zásobách chemických zbraní byly zveřejněny předtím, než byly potvrzeny, a novinové titulky při tom sebevědomě uváděly jejich existenci jako neoddiskutovatelný fakt. A všechny mediální osobnosti, co projevily skepsi vůči takovým tvrzením – dokonce i ty nejpopulárnější, jako Phil Donahue, hostitel tehdy nejsledovanějšího pořadu na MSNBC, byly šmahem odstraněny z vysílání.
PHIL DONAHUE: „Scott Ritter je zde, a velvyslanec také…“
BILL MOYERS: „Měl jsi Scotta Rittera, bývalého zbrojního inspektora, který říkal, že jestli provedeme invazi do Iráku, bude to hrubá historická chyba.“
DONAHUE: „Ano. Nemohl jsi ho mít samotného. Musel tam být s někým jiným, kdo podporoval válku. Jinak řečeno, nemohl jsi mít Scotta Rittera samotného. Samotného jsi mohl mít Richarda Perleho.“
MOYERS: „Mohl jsi mít konzervativce.“
DONAHUE: „Samotné jsi mohl mít stoupence prezidenta. A ti by říkali, proč je ta válka důležitá. Nemohl jsi mít samotného odpůrce. Naši producenti byli instruováni obsadit dva konzervativce [rozuměj neokonzervativní válečné jestřáby, pozn. N.V.] na každého liberála.“
MOYERS: „Děláš si srandu.“
DONAHUE: „Ne, je to holá pravda.“
MOYERS: „Instruováni ze shora?“
DONAHUE: „Ano.“
Nyní víme, že ve skutečnosti zásoby zbraní hromadného ničení neexistovaly a vláda – pod dominanací židovských neokonzervativců, pro něž byl Izrael na 1. místě – úkladně zemi prolhala do další války.
Libyjská intervence
Příběh o zbraních hromadného ničení se neokonzervativcům sesypal krátce po válce, ale tou dobou už uspěli se svým plánem přetvořit Blízký východ. Ale pro budoucí inženýry veřejného mínění to byla cenná lekce: „lidská práva“ a „chránění nevinných“ je lépe „prodejná“ lež k motivování veřejnsti k válce. Takže když nastal čas prodat veřejnosti válku s Libyí, neokonzervativci se spojením na Izrael vybudovali „koalici“ „humanitárních“ skupin a souhlasně smýšlejících globalistických byrokratů. Útočníci s požehnáním OSN a NATO si zas jednou oblékli plášť „lidských práv“ tak, že se neobrátili na nikoho jiného, než na Radu pro lidská práva OSN.
Proces, co spustil intervenci, otevřeně započala koalice 70 nevládních organizací, která napsala společný dopis požadující, aby OSN pozastavila Libyi členství v Radě pro lidská práva, a po Radě bezpečnosti, aby uplatnila princip takzvané „zodpovědnosti ochránit“ na ochranu Libyjského lidu před údajnými ukrutnostmi páchanými Libyjskou vládou.
Na zvláštním zasedání k této záležitosti 25. února 2011 Rada pro lidská práva OSN přijala rezoluci potvrzující doporučení nevládních organizací. Rezoluce byla přijata bez hlasování.
Rada bezpečnosti neprodleně schválila rezoluce č. 1970 a 1973, opravňující vytvoření „bezletové zóny proti libyjským vojenským letům“ na „ochranu civilistů“ a „doručení humanitární pomoci.“ O tři dny později využily rezoluci jako ospravedlnění Spojené státy, Británie a Francie a začaly bombardovat obyvatele Libye.
Mezitím vrchní žalobce z Mezinárodního trestního soudu, Luis Moreno-Ocampo, začal pracovat na právním podkladu pro invazi. Napsal žádost soudcům o vydání zatykače na Kadáfího za zločiny proti lidskosti. I když síly NATO už byly zapojené v invazi do Libye na základě nepodložených udání od nevládních organizací, Moreno-Ocampova žádost nebyla podána dřív než 16. května.
1. června, den po tom, co soudci souhlasili s vydáním zatykače, se Moreno-Ocampo zůčastnil tiskové konference, kde se jeden reportér zeptal na důkazy toho, že Kadáfí se vůbec kdy podílel na ukrutnostech, ze kterých byl obviněn.
LUIS MORENO-OCAMPO: Doporučuji Vám přečíst žádost od kanceláře žalobce. Mnoho stránek. Myslím, že to bylo 77 stránek. My jsme ta fakta detailně popsali. Většina z nich je veřejných a soudci také rozhodli podle důkazů. Tak samozřejmě my jsme žalobci a soudci, tak se opíráme o fakta, tak my dokazujeme zločiny. To je, co jsme udělali.
I když dokument, který Moreno-Ocampo vybízel, aby si ho pro porozumění důkazům Kadáfího zločinů veřejnost přečetla, je skutečně veřejný a je 77 stran dlouhý, tak jeho verze, co byla zpřístupněna veřejnosti, byla velice redakčně upravena. Ve skutečnosti, ze 77 stran bylo 54 redakčně upraveno, včetně celé části dokumentu, co se zabývá důkazy k samotným obviněním.
Nejnechutnější na téhle válečné lži je, jak byla nápadná. Nikomu hrajícímu tuto frašku nezáleželo na dobrém bytí Libyjského lidu. Ani tisku, ani politikům, ani žalobcům Mezinárodního trestního soudu, a zaručeně ne sionistickým konspirátorům v zákulisí. A jako výsledek, nyní [2018], 7 let po zničení Libye rukama „zachránců“ z NATO s požehnáním OSN, probíhají pod širým nebem trhy s otroky v zemi, o které bojovníci za „lidská práva“ předstírali, že se o ni starají.
Závěr
Falešné vlajky. Vyprovokované konflikty. Falešné zprávy a falešní bojovníci za lidská práva. V průběhu posledních sta let byla použita způsobů, jak přimět veřejnost hrát hru „vyvoleného národa“ a vojensko-průmyslového komplexu. To století tekla krev nespočetných miliónů jako přímý následek těchto válečných lží.
Říká se, že první obětí války je pravda. Ale pokud si přejeme mír, pak se musíme střetnout s lháři.
Zdroj: David Sims a dopisovatelé National Vanguardu; založeno na článku od The Corbett Report