Co je 17. listopadu ke slavení?

Dnes je výročí 17. listopadu, připomínané hlavně ve spojitosti s událostmi před 30 lety (a jen okrajově ve spojitosti s událostmi před 80 lety). Toto výročí může být dobré, odpovídající, jakožto vzpomínka na radost a naději, které na chvíli přinesl prostým lidem tehdejší ještě ČSSR. Ale jako oslava, konkrétně oslava následujícího vývoje v naší zemi, a oslava jejího současného stavu, bude mít větší trhliny, než antarktické ledovce.

Lidé, kteří tehdy demonstrovali za změnu režimu, demonstrovali především za svobodu. Jestli někdo zažil, nebo ví o demonstraci, na které tehdy lidé skandovali za větší dostupnost exotického ovoce, automobilů z kapitalistického zahraničí, širší nabídku finančních produktů, nebo něco podobného, ať o ní napíše do komentářů, rád se poučím, protože o žádné nevím. Tím nevylučuji, že někteří lidé při skandování „svobodu“ na takové věci pomysleli, nebo je podvědomě se svobodou spojovali, ale to jsou domněnky. Na rozdíl od domněnek skandování za „svobodu“ dobové záznamy jasně dokumentují.

Co se týká materiálních požitků, a i svobod podnikání a cestování, například Jugoslávie předvedla, že komunistický režim je může povolit v mnohem větší míře, než tomu bylo v ČSSR. V tomhle směru by nejspíš většině občanů ČSSR stačilo výrazné uvolnění, které by přitom nemuselo přivodit pád starého režimu. Skutečná politická pluralita a náležitosti, bez nichž nemůže fungovat, jsou ale s komunistickým režimem neslučitelné, a když lidé chtěli tenhle druh svobody, musel starý režim uhnout z cesty.

V zákonu nového režimu o protiprávnosti komunistického režimu (198/1993 Sb.) v § 2 stojí:

㤠2
(1) Zejména pro skutečnosti uvedené v § 1 odst. 1 tohoto zákona byl režim založený na komunistické ideologii, který rozhodoval o řízení státu a osudech občanů v Československu od 25. února 1948 do 17. listopadu 1989, zločinný, nelegitimní a je zavrženíhodný.“

A co že to je za skutečnosti?

§ 1
(1) Komunistický režim a ti, kteří ho aktivně prosazovali,
a) upíral občanům jakoukoliv možnost svobodného vyjádření politické vůle, nutil je skrývat své názory na situaci ve státě a společnosti a nutil je veřejně vyslovovat svůj souhlas i s tím, co považovali za lež nebo zločin, a to perzekucemi nebo hrozbou perzekucí vůči nim samotným, jejich rodinám a blízkým,
b) systematicky a trvale porušoval lidská práva, přičemž zvlášť závažným způsobem utlačoval některé politické, sociální a náboženské skupiny občanů,
c) porušoval základní zásady demokratického právního státu, mezinárodní smlouvy i své vlastní zákony a prakticky tím postavil vůli a zájmy komunistické strany a jejích představitelů nad zákon,
d) používal k perzekuci občanů všech mocenských nástrojů , a to zejména:
– popravoval, vraždil je a žalářoval je ve věznicích a táborech nucených prací, při vyšetřování a v době žalářování vůči nim používal brutální metody včetně fyzického a psychického mučení a vystavování nelidským útrapám,
– zbavoval je svévolně majetku a porušoval jejich vlastnická práva,
– znemožňoval jim výkon zaměstnání, povolání nebo funkce a dosažení vyššího nebo odborného vzdělání,
– zabraňoval jim svobodně vycestovat do zahraničí či vrátit se svobodně zpět,
– povolával je k výkonu vojenské služby v Pomocných technických praporech a Technických praporech na neomezenou dobu,
e) pro dosažení svých cílů neváhal páchat zločiny, umožňoval jejich beztrestné páchání a poskytoval neoprávněné výhody těm, kteří se na zločinech a perzekucích podíleli,
f) spojil se s cizí mocností a od roku 1968 udržoval uvedený stav pomocí jejích okupačních vojsk.

Jak si nynější režim stojí, měřeno měřítkem, které sám určil?
Zajisté naplňuje bod (1) a) tím, že nutí lidi skrývat své názory. Příkladem budiž tzv. „Samolepkový proces“, kdy za lepení samolepek na sloupy soudkyně držela mnoho měsíců ve vyšetřovací vazbě lidi obviněné z lepení oněch, dle nynějšího režimu velmi nebezpečných, samolepek. Čímž soud zároveň dosáhl d) žalářování ve věznicích při vyšetřování. Otázku, jestli to bylo psychické mučení, nechávám otevřenou. Různých dalších případů, kdy jsou lidé popotahováni policií, nebo už obviněni z trestného činu za komentáře na internetu, například ohledně imigrace do Evropy, určitě najdete dost.

Nynější režim také nutí lidi veřejně vyslovovat souhlas i s tím, co považují za lež. Když ve veřejné debatě dojde na holokaust, zkuste odpovědět, že počty mrtvých jsou drasticky nadhodnocené, nebo že plynové komory jsou výmysl, nebo že účelem táborů nebylo vyhlazování, a uvidíte… Lidé tahaní po výsleších, či odsouzení soudem za takové výroky, v naší zemi jsou. Analogicky, za komunismu uznávali všichni – tedy přinejmenším všichni jak se říká slušní a normální lidé, že masakr polských důstojníků a inteligence v Katyni spáchala III. Říše. Kyby někdo před rokem 1989 v naší zemi veřejně tvrdil, že ho spáchal Sovětský svaz, a svedl to na III. Říši, také by měl oplétačky s policií nebo StB. Dnes to přitom je obecně historiky uznávaná verze.

Poznámka:
Odpor mocných k revizionismu je pochopitelný, kdyby si veřejnost uvědomila, kolik je v oficiálních dějinách každého mocenského bloku lží, mohla by méně ochotně konzumovat čerstvé lži. Mimo jiné holokaustem si USA dodnes pomáhají k legitimizaci zahraničních intervencí údajně za lidská práva. Stejně tak si Sovětský svaz pomohl holokaustem k vykreslení boje proti „fašismu“ (v uvozovkách proto, že Rudá armáda nebojovala s fašistickými Italy, ale s národními socialisty) ne jako střetu dvou velmocenských ambicí, nýbrž jako boje dobra se zlem, a tím k legitimizaci válečné kořisti – osvobození svých nastávajících „satelitů“.

Porušování zásad právního státu, c), se dnešnímu režimu též daří. Při honu energetické dotační mafie, prostřednictvím svých slouhů ve státním aparátu, na Alenu Vitáskovou měl soudce zadání odsoudit. Nezajímalo ho, že obžalovaná nastoupila do funkce až potom, co se údajný trestný čin stal, ani to, že při onom údajném trestném činu nevznikla, ani nikdy nemohla vzniknout škoda.

Svévolné zbavování lidí majetku nynější režim také provozuje. Soudkyně odsoudila Adama B. Bartoše k propadnutí všech věcí, co mu policie zabavila, bez rozlišování, nakolik souvisely s trestnou činností, asi aby mu policie nemusela nic vracet. Navíc mu dokonce odňala autorská práva na jeho knihy, což jako jediné odvolací soud zrušil. Následně mu úřad odebral živnostenské oprávnění, čímž mu jakožto nakladateli znemožnil dál fungovat. Adam Bartoš nebyl odsouzen za nepoctivé jednání při svém podnikání, z ničeho takového nikdy nebyl ani podezřelý. Odsouzen byl za projevy svých názorů na společenský a politický stav naší země, tedy zase a). Nejspíš nejabsurdnější část z odsuzujícího rozsudku je na začátku odůvodnění:

„…ve svých veřejně publikovaných, mluvených i psaných projevech a komentářích předestíral a podsouval negativní pohled na Židy, židovské instituce i židovskou víru, předkládal překroucená, selektivně vybraná, neprokázaná nebo neprokazatelná tvrzení…“

Masmédia, mající stonásobný dosah než A. B. Bartoš, podsouvají negativní pohled na Rusy, Barmánce (kvůli Rohingům), nebo konec konců na Čechy (u pražské kavárny módní žlučovité opovrhování „čecháčky“), a selektivně při tom vybírají tvrzení každodenně po mnoho let. Orgány činné v trestním řízení to vůbec nezajímá, ale na nedotknutelnost privilegií vybraných menšin dbají.
Předestírání pozitivního pohledu na Židy atd., obvykle čistě jednostranného, je v masmédiích časté. Ale když někdo zveřejní negativní pohled, a učiní tu neopatrnost, že k němu zároveň nepřimíchá kopec pozitivního, soud ho potrestá za selektivní vybírání.

Nelze se ani utěšovat tím, že po Sametové revoluci zavládla svoboda, a až v pozdější době se to zkazilo. Šéfredaktor Týdeníku politika byl odsouzen k podmíněnému trestu a byla mu zakázána činnost už v roce 1994.

V čem je současný režim lepší, než minulý?
Zatím neperzekvuje rodinné příslušníky a blízké lidi stíhaných či odsouzených. Utlačuje politické skupiny občanů způsobem, který ale asi není „zvlášť závažný“. Nepopravuje, neprovozuje tábory nucených prací, a fyzicky nemučí vyslýchané a vězně. Dovoluje svobodně vycestovat do zahraničí i se vrátit (tuto svobodu kalí skutečnost, že v rámci euroatlantické civilizace je v podstatě všude stejný režim, jako ten zdejší). Nikoho neodvádí k PTPákům. O páchání zločinů režimem postrádá smysl se bavit, protože každý režim většinu toho, co jiné režimy prohlásí za zločiny, páchá pod záštitou svých zákonů. Sice je spojený s cizími mocnostmi, ale obešel se bez okupačních vojsk.

Kdo chce tyto výdobytky svobody slavit, ať je slaví. Zeptám se vás: Je to dost? Za tuhle svobodu lidé v 89. demonstrovali? Svobodnost režimu je třeba hodnotit podle svobody, jakou poskytuje lidem, kteří s ním projevují nesouhlas. Kdo by hodnotil současný režim podle toho, jak zachází s lidmi, kteří se mu nijak neprotiví, si může podat ruku s těmi, co se slzou v oku vzpomínající na normalizaci. Z takového hodnocení vychází kdejaký režim shovívavý a snášenlivý.

Parafrázuji následující odstavec § 1 zákona: (2) Za spáchané zločiny a další skutečnosti, uvedené v odstavci 1 jsou plně spoluodpovědni ti, kteří liberálně-demokratický režim prosazovali jako funkcionáři, organizátoři a podněcovatelé v politické i ideologické oblasti.

váš frustrovaný jedinec (viz rozsudek nad A. B. Bartošem str. 19 dole)